Vymezený časový úsek zahrnuje dobu, kdy se české loutkářství stalo oficiálně uznanou součástí světového kulturního dědictví, a hned na úvod je třeba poctivě přiznat, že pro stoprocentní zhodnocení ještě chybí dostatečný časový odstup. Klíčem v tomto textu je tedy spíše sumarizace a výčet úspěchů dosažených v dané dekádě; na hloubkovou analýzu je skutečně ještě příliš brzy. Vývoj oboru jako celku má také své zákonitosti, vazby a souvislosti, a proto potřeba podívat se nejprve o několik let nazpátek, aby bylo jasné, v jakém paradigmatu proces vedoucí k zápisu na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO probíhal.

Oborová skepse

Devadesátá léta 20. století byla v loutkářství obecně vnímána jako velký příslib svobodného a dynamického rozvoje. Byla to etapa hledání nových podob loutkového divadla (v té době vzniká například část divadelního oboru, kterou souhrnně označujeme jako „nezávislá scéna“) i návratu k tradici, doba všeobecné euforie a loutkářské emancipace (jejímž symbolem může být například přesun tehdejší nově přejmenované Katedry alternativního a loutkového divadla do budovy Divadelní fakulty AMU v roce 1991). Oproti tomu první dvě dekády 21. století by se naopak daly charakterizovat jako období převažující skepse, oborového tápání a jeho následné postupné redefinice. Stále silněji se ozývaly kritické hlasy týkající se „mizení loutek“ (týkalo se to primárně figurativních, „klasických“ loutek) z loutkových divadel i ohledně výuky nové generace tvůrců na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU.¹ Přední loutkářská historička Nina Malíková to v roce 2015 zformulovala velmi pregnantně: Co se českého loutkářství týče, jde v současném volání po jeho záchraně či návratu jeho slávy o sentiment, strach o ztrátu dobrého vývozního artiklu, který dodnes obratně využívá kdysi pracně budované dobré pověsti? Těžko říci, každopádně se dnes skutečnost od tolik obdivovaného českého loutkového divadla druhé poloviny 20. století výrazně liší. […]

Návrat k loutkovému divadlu nelze nikomu přikázat, navíc je otázkou, k jakému loutkovému divadlu? […] Nepleteme si volání po obnovení či udržení loutkářské tradice s voláním po návratu klasické loutky? Není to přece v žádném případě totéž. […]

A právě v tomto pro obor nesnadném období hledání paralelně sílily snahy o jeho oficiální mezinárodní uznání za unikátní kulturní fenomén.² Opět si dovolím ocitovat komentář Niny Malíkové: Znepokojující i mobilizující zároveň by možná mohlo být, že se začínáme k loutkovému divadlu chovat jako k ohroženému druhu – uvědomme si, že vždycky, když jde o záchranu nějakého vzácného druhu ptactva či rostlin, objeví se řada studií dokládajících jeho existenci či hlasy varující před jeho zánikem. V poslední době se objevila řada publikací mapujících především historii loutkového divadla a jeho tradiční podoby, přehledné encyklopedie či informativní příručky. […] I fakt, že se různé formy loutkového divadla (včetně českého a slovenského!) dostaly na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO, o něčem svědčí.³ Domnívám se, že se tato chmurná předpověď nenaplnila a zápis se naopak stal argumentem pro navýšení zájmu o loutky, jak ze strany odborné, tak i laické veřejnosti.

Překvapení, legrácky, ale i obavy

Nejen z odpovědí, které zazněly v anketě uspořádané redakcí časopisu Loutkář bezprostředně po zápisu a kterou přetiskujeme i v této publikaci,⁴ je zřejmé, že ačkoli šlo o výjimečný úspěch a radostnou událost, bylo potřeba ujasnit si a především vysvětlit široké veřejnosti, co tento fakt pro obor vlastně reálně znamená. Odvrácenou stranou mince – kterou naznačuje už výše uvedená citace Niny Malíkové – byly totiž starosti, zda se české loutkářství nestane pod nálepkou UNESCO jen vyprázdněným pojmem, obchodním artiklem mnoha podnikatelů zařazeným do turistických bedekrů. Nebyl by to zdaleka první případ, kdy zapsaný prvek ztratil svou autenticitu a stal se pouhou atrakcí.⁵

Po vlně nadšení (ale i sebeironicky poťouchlých vtípků, které se v loutkářské komunitě okamžitě vyrojily) tedy nastalo období hluboké reflexe. Jedním z výstupů je například obsáhlá publikace České loutkářství – Tradice a kontinuita,⁶ která završila dvouletý týmový výzkum (2021–2022) iniciovaný Ústavem pro výzkum divadla alternativního, loutkového a ve specifických skupinách DAMU. K němu se připojily dvě desítky osobností z tuzemského loutkářského světa, jak teoretici a historici, tak také divadelní praktici, amatéři i profesionálové a snažili se pojmenovat proměny české loutkářské tradice. Výsledné resumé poukázalo na postupné rozostření samotného pojmu „tradice“, který se dnes dá aplikovat i na jiné loutkářské formy než ty historické a de facto vývojově uzavřené (v tuzemském případě kočovné marionetové divadlo), ale i na všechny oddenky, které z nich postupem času vyrašily a transformovaly je a dnes už jsou také považovány za nezpochybnitelnou součást kánonu.

Publikační boom

Kromě této kolektivní práce se ale na trhu v daném časovém období objevila řada dalších loutkářských titulů. Velmi aktivním vydavatelem odborné i popularizující loutkářské literatury se stalo Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi pod vedením osvícené ředitelky Simony Chalupové. Ve sledovaném období zde vyšla například výpravná kniha k oslavám 50. výročí založení muzea (ed. Richard Matula, 2022), kniha editorky Niny Malíkové UNI… Co? UNIMA! (2019) věnovaná historii mezinárodní loutkářské organizace založené v roce 1929 v Praze, publikace Jany Tomášové (ed.) Pohádkový život rodiny Lamkových (2018) doprovázející tematickou výstavu, stejně jako Loutky na frontě (2018) Richarda Matuly vydaná k 100. výročí vzniku Československa.⁷

Mimochodem, když už jsme u česko-slovenských vazeb, které jsou v samotném základu zápisu na seznam UNESCO, je třeba zmínit i knihu autorského kolektivu Michal Babiak – Jaroslav Blecha – Juraj Hamar, kteří vydali reprint unikátního čísla Loutkáře z roku 1928, cele věnovaného fenoménu slovenského loutkářství, a opatřili ho velmi fundovanými studiemi a cenným obrazovým doprovodem (2018), a především slovenskou publikaci editorek Dagmar Inštitorisové, Ivety Škripkové a Dominiky Zaťkové Bábka na česko-slovenskej medzi, která vyšla taktéž v roce 2018 a přehledně čtenářům předestírá pevné vzájemné vazby, které nezpřetrhal ani rozpad federace v roce 1993.⁸

Za pozornost také určitě stojí knihy, které v poslední dekádě vydalo Moravské zemské muzeum – výpravná kolektivní monografie Tvůrci zázraků / Anna a Vojtěch Suchardovi (2022) a České loutkářské umění / Tradiční loutkové divadlo od Jaroslava Blechy, která doprovází zcela novou stálou expozici loutkářského umění v brněnském Moravském zemském muzeu (otevřena 2022).

Známí brněnští sběratelé a badatelé Marie a Pavel Jiráskovi zase ve sledovaném období obohatili knižní trh o výpravnou publikaci Umění loutky (2019), a poté o unikátní obsáhlou knihu Pavla Jiráska Loutka mezi divadlem, filmem a televizí 1950–2020 (2023).

Zájem médií a odborné veřejnosti

Ve sledovaném období také slibně narostl fokus veřejnoprávních médií na loutkové divadlo. Pokud se nejprve zaměřím na Český rozhlas, loutkáři jsou nyní častěji než dříve hosty různých pořadů, v informačních přehledech se konečně objevují výročí významných souborů i jednotlivců nebo pozvánky na loutkářské premiéry. Příkladem za všechny budiž celovečerní dokument Pavla Vašíčka a Aleny Zemančíkové První pětiletka českého profesionálního loutkářství 1949–1954 aneb Kašpárkův kabinet kuriozit (2021, režie Jakub Doubrava).

Co se České televize týče, tak například výše zmiňovaný badatel Pavel Jirásek je také scenáristou a režisérem sedmidílného televizního cyklu Česká loutka (2019). Ve stejném roce představila Česká televize i dokument Neobyčejný život Josefa Spejbla (2019, režie Adéla Jandec Sirotková) věnovaný 100. výročí vzniku slavné loutky a v témže roce zdokumentovala 70 let od založení brněnského Divadla Radost (Radostná cesta, 2019, režie Jakub Kořínek) a rovněž 70 let Naivního divadla v Liberci (režie Aleš Kisil). O něco později následoval dokument k 60. výročí založení plzeňské Alfy (Fenomén Alfa, 2021, režie Jaroslav Kratochvíl) a v dalším roce dokument o souboru Buchty a loutky k jejich třicetinám (Loutkový mejdan, 2022, režie Jan Mudra). Šestidílného seriálu se dočkalo už o něco dříve královéhradecké Divadlo DRAK (Drak, kterého netřeba se bát (2017, režie Aleš Kisil). Z dalších televizních počinů je určitě třeba zmínit velice citlivý záznam jedné z vrcholných inscenací sledovaného období – Bratrů naděje z pražského Divadla Minor (2023 v TV, divadelní premiéra 2021, režie Jan Jirků), která v sobě mísí jak postupy moderního divadla, tak velký hold loutkářské tradici zpřítomněné osudy reálných představitelů rodu Kopeckých.

Tato inscenace získala například Cenu divadelní kritiky za scénografii Jakuba Kopeckého, Cenu divadelních novin 2022 v kategorii Loutkové a výtvarné divadlo, Cenu Erik 2022 za nejinspirativnější počin sezóny. Představitel jedné z hlavních rolí Gustav Hašek si za herecký výkon v roli Matěje Kopeckého z Národního divadla odnesl Cenu Thálie 2022 v kategorii Loutkové divadlo.

Právě to, že se loutkáři stali od roku 2019 regulérní součástí Cen Thálie (udělovaných Hereckou asociací) i v sekci oceňující aktuální herecké výkony a nikoli výhradně celoživotní umělecký přínos (sem byli zahrnuti už od roku 2012⁹), lze považovat za mediálně nejsledovanější pravidelné zviditelňování loutkářského oboru. Prvním laureátem se, tehdy ještě ve společné kategorii Loutkové a alternativní divadlo, stal herec Milan Hajn za svůj mimořádný výkon v inscenaci Bílý tesák na scéně královéhradeckého Divadla DRAK, po něm následovali Ondřej Nosálek (2020), zmiňovaný Gustav Hašek (2022), Jiří Kniha (2023), Marek Bečka, Vít Brukner a Radek Beran (v historii cen vůbec byla poprvé udělená kolektivní cena, 2024) a nejnověji Kristýna Franková (2025).

Festivaly

Emancipační proces loutkového divadla se stále silněji propisuje i do skladby velkých divadelních festivalů, které nejsou primárně loutkářské – hostování loutkových divadel je už tradičně nedílnou součástí například Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni, ale především „českého Avignonu“, jímž nepochybně je Mezinárodní festival Regiony konaný každoročně v Hradci Králové. Zde jsou loutkáři díky synergii mezi Klicperovým divadlem, Kontrapunktem a Divadlem DRAK skutečnou rovnocennou součástí dramaturgické skladby festivalového programu a nikoli jen povinným doplňkovým přívažkem v podobě dopoledních představení pro děti.

I dlouholeté loutkářské festivaly postupem času získaly kredit¹⁰ a narostly až na hranu své kapacity – Loutkářská Chrudim, Přelet nad loutkářským hnízdem, Skupova Plzeň, Mateřinka, Spectaculo Interesse jsou dnes široce respektovanými oborovými platformami s mezinárodním přesahem, ať už v podobě hostujících divadel nebo početným zastoupením zahraničních pozorovatelů (v tomto ohledu je třeba docenit stále významnou pozici českého loutkářství v mezinárodní organizaci UNIMA i příkladnou péči o mezinárodní vztahy pod hlavičkou programu Perform Czech zajišťovaného Institutem umění – Divadelním ústavem¹¹ v posledních letech). Zároveň se loutkám pravidelně dostává pozornosti i na zcela nových platformách, jako jsou například festivaly Loutex (pořádá Alfred ve dvoře), Loutcore nebo Letící Puppáci (obojí Letka; všechny tři jsou zaměřené na loutkové inscenace pro dospělé) nebo na crossoverových setkáních (Malá inventura, Theatrum Kuks, Nekropolis ad.)

Loutky jako vývozní artikl

Už bylo řečeno, že české loutkářství si stále drží vysoký kredit v zahraničí a zápis na seznam UNESCO ho jen stvrdil a ještě více upevnil. Po českých souborech je stále poptávka a často hostují i na jiných kontinentech. V celém sledovaném období byl ze zahraničí stále zájem o inscenace Tomáše Dvořáka z repertoáru Divadla Alfa (stále jezdí například Tři mušketýři z roku 2006!), nicméně se zdá, že už ho z pomyslného trůnu definitivně sesadila současná nejúspěšnější režisérka a umělecká šéfka Naivního divadla Michaela Homolová. Její studiové inscenace pro malé publikum, jako například Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (2019) nebo Červený balónek (2024), jsou mocně aplaudované i v exotických kulturách a vydávají se na dlouhá turné. Divadlo Alfa se v posledních letech orientuje zejména na Asii a díky svým těsným dlouholetým vazbám na Japonsko například v loňském roce realizovalo koprodukční spolupráci s tokijským Divadlem PUK věnovanou věře Čáslavské (Čáslavská – Tokio – 1964, režie Jakub Vašíček, 2024). Čtyřtýdenní turné po Spojených státech amerických podniklo v roce 2024 brněnské Divadlo Radost.

Hostování na evropských festivalech nebo v kulturních centrech jsou pro subvencovaná česká loutková divadla tak běžnou záležitostí, že není třeba se jim blíže věnovat, a jen doplním, že do zahraničí také stále častěji vyjíždí soubory nezávislé scény, opět také díky systematické podpoře mobility ze strany NIKu i MK ČR. V posledních letech české loutkáře se svými projekty velmi úspěšně reprezentuje například herec a scénograf Dominik Migač (který je hlavním autorem dvou průkopnických inscenací Prefaby, 2019, a Soudružky s kroužky, 2025) nebo třeba hudebně-loutkářské uskupení Fekete Seretlek či soubor Handa Gote.

Neprofesionální loutkáři

Daří se i loutkářům, kteří se divadlu věnují „z libosti“. O expanzi Loutkářské Chrudimi v mnohovrstevný inspirativní festival propojující celou loutkářskou obec, už byla řeč. Dalším významným projektem určeným pro neprofesionální loutkáře je obnovená Loutkářská konzervatoř organizovaná NIPOSem, která v letošním roce oslavila už deset let existence a zaměřuje se na kontinuální vzdělávání loutkářů v různých disciplínách (s akcentem např. na režii-dramaturgii, animační dovednosti, technologii a řezbu apod.).¹² Další edukační platformy pro amatéry samozřejmě i nadále zajišťují lektoři postupových přehlídek a pravidelných týdenních kurzů během Loutkářské Chrudimi.

Nové tendence loutkového divadla, jako je zmiňovaný postupný odklon od figurativních loutek a stále častější hraní s předměty, jsou patrné i v tomto loutkářském segmentu, nicméně je stále vyvažuje hraní iluzivního kukátkového, nejčastěji marionetového divadla v souborech konzervativněji smýšlejících loutkářů, které leckdy pokračují ve více než stoleté kontinuální činnosti. Každopádně skutečnost, že je české amatérské loutkářství poslední dobou v mimořádné kondici, dokládá i fakt, že posledním držitelem Ceny Erik udělované Českým centrem UNIMA nejinspirativnější loutkové inscenaci sezóny napříč oborem se stal Tomáš Hájek z ponikelské amatérské Bažantovy loutkářské družiny. Jeho originální výklad Maryši od bratrů Mrštíků s využitím marionety jako autorova alter ega právem ovládl hlasování odborné veřejnosti.

Hledání nového publika

V posledních deseti letech se loutkářství ještě více rozkročilo, co se divácké základny týče. Narůstajícímu zájmu publika se těší nejen inscenace pro nejmenší diváky od deseti měsíců do tří let (tzv. batolária; jde o termín převzatý ze slovenské teatrologie), ale průběžně narůstá zájem o loutky i u dospívajících a dospělých diváků.

První české batolárium se publiku představilo v roce 2014. Ve statutárních divadlech se tříletou věkovou hranici jako první pokusili snížit v Naivním divadle v Liberci, kde nastudoval tým režisérky Michaely Homolové velmi úspěšnou inscenaci O beránkovi, který spadl z nebe určenou pro děti 2+. Inscenační prvenství se zacílením na publikum už od deseti měsíců v českém divadle tak drží nezávislé Studio Damúza a slovenská divadelnice Monika Kováčová, která měla s tímto typem inscenací už dřívější režijní zkušenost ze svého tehdy domovského Bábkového divadla na Rázcestí. V roce 2014 vznikla její inscenace Batosnění a záhy se batolária začala šířit.¹³ Největší snahy o jejich popularizaci lze připsat mezinárodnímu festivalu Mateřinka, ale především zmiňovanému Studiu Damúza, které už v roce 2016 založilo mezinárodní festival KUK! a v roce 2025 dokonce v Praze otevřelo stejnojmenný specializovaný divadelní prostor určený primárně pro inscenace a herny pro nejmenší děti.

Zájem nastupující generace

Nina Malíková v již citovaném textu také napsala, že loutkové divadlo […] se musí proměnit, tak jako se proměnily, aniž by se z palety divadelních druhů ztratily – opera i balet.¹⁴

A přesně to nastalo. Po roce 2015 vznikají uskupení studentů a absolventů KALD DAMU, která kontinuálně rozvíjí svůj vlastní styl a poetiku a začínají se k loutkám hrdě hlásit. Jsou to například Vi.TVOR, Fras (původně působil pod názvem Československé klacky), Tmel, KHWOSHCH, PYL, Divadlo introvertů, Musaši Entertainment Company, R405, soubor A. J. Nosorožec ad. Díky nim se část českého loutkářství začíná ubírat směrem k nesyžetovým výtvarným produkcím, oživeným instalacím, performerství, konceptuálnímu umění a objektovému a materiálovému divadlu. Drtivá většina jejich inscenací je komorní, někdy jen pro pár diváků sedících kolem stolu, a hlavním publikem jsou jejich vrstevníci či dospělé publikum. Tito tvůrci nejmladší generace do svých inscenací překvapivě nijak zásadně nezapojují moderní a dnes široce dostupné technologie. Vlna zájmu o techniku live cinema se přelila spíše statutárními divadly – kontinuálně její možnosti zkoumá například dramaturgicko-režijní dvojice Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček (například v inscenacích Bílý tesák, 2018, Divadlo DRAK, Sněhurka is not dead, 2020, Divadlo Minor nebo #Burn #IAmHere #Herostratos, Naivní divadlo, 2023) nebo režisér Jakub Maksymov. Moje domněnka je, že může jít o nevyřčenou a možná i podvědomou reakci na zcela mimořádné období 2020-2021 pandemie COVID-19, které všechny donutilo pracovat s technologiemi, setkávat se výhradně online a sledovat divadelní představení streamovaná nebo ze záznamu. Snad proto nastupující generace tvůrců, které tato izolace zastihla v citlivém věku dospívání a rané dospělosti, tíhne k akcentu na divadelní kontakt a těsné sdílení divadelního zážitku s diváky. Je také čím dál častější, že se tvůrci z tohoto divadelního segmentu zapojují i do tvorby zřizovaných divadel – jako příklad by mohla posloužit úspěšná inscenace Akce Rosomák (2025, Naivní divadlo) debutující režisérky a autorky textu Johany Bártové, která jinak působí pod hlavičkou Frasu – a přesouvají svou pozornost i směrem k tvorbě pro děti.

Závěr

Jistě lze namítnout, že řada zde zmíněných počinů by vznikla bez ohledu na zápis na seznam UNESCO, nicméně viděno z odstupu a pohromadě (byť nejde zdaleka o vyčerpávající přehled) je současné loutkářství skutečně o mnoho bohatší a konečně suverénně stojí pevně na nohou jak ve sféře českého divadla, kde o svou rovnoprávnou pozici dlouze bojovalo, tak i v kontextu světového loutkářství, kde své silné renomé stále pevně drží. Objevila se také silná mladá generace tvůrců, která je velkým příslibem pro další rozvoj oboru. Nakolik je to díky zápisu a nakolik jde o přirozený vývoj, už nechám na posouzení laskavých čtenářek a čtenářů.

Kateřina Dolenská

Poznámky

¹ Podrobně jsem tuto problematiku zpracovala pro publikaci Divadlo a svoboda vydanou IDU v 2021 (zásadní proměny loutkářského oboru se týká kapitola Objekt a svoboda mapující roky 1989–2000) a Divadlo a demokracie, kterou v současné době připravuje k vydání Národní institut pro kulturu; editorkou obou knih je Martina Pecková Černá.

² Jejich průběh krok po kroku dokumentují předchozí kapitoly.

³ Text Současné české loutkové divadlo jako ohrožený druh? byl původně napsán pro teatrologický časopis Theatralia, 2/2015, kde vyšel v anglickém jazyce (viz s. 347–383. V češtině byl publikován počátkem roku 2017, kdy jej autorka pro vydání mírně aktualizovala (a zahrnula například o zmínku o zápis na seznam UNESCO), viz Loutkář 1/2017, s. 77-82.

⁴ Viz s. XX.

⁵ Podrobněji viz rubriku Téma v Loutkáři 4/2020, s. 9–51.

⁶ Dolenská, K. (ed.): České loutkářství – Tradice a kontinuita, KANT Praha 2023. Jak už bylo zmíněno v dřívějších kapitolách, této publikaci předcházela kniha Živé dědictví loutkářství (ed. Zuzana Vojtíšková, 2013), která jako první formulovala validní argumenty pro uznání výjimečnosti (východo)českého loutkářství optikou jeho proměnlivosti a živosti.

⁷ Právě Matulova studie z této knihy přetištěná v časopise Loutkář dala impuls pro vznik zcela mimořádné inscenaci Bratři naděje, viz dále.

⁸ Rozdělení Československa na dva samostatné státy (ale i společný zápis na seznam UNESCO) velmi zdařile glosovala koprodukční inscenace královéhradeckého Divadla DRAK a Bratislavského bábkového divadla Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník uvedená ke 30. výročí této události.

⁹ Jejich nositeli se stali Josef Krofta, Spejbl a Hurvínek, Ladislav Peřina, Blanka Josephová Luňáková, Jiří Vyšohlíd, Věra Říčařová a František Vítek, Bohuslav Šulc a v roce 2021 Tomáš Dvořák.

¹⁰ To mohu doložit pouze dlouholetým subjektivním pozorováním průběhu mnoha celooborových grantových řízení, kde loutkáři pravidelně získávají vysoká bodová ohodnocení. Pro sdělování podrobností jsem ovšem vázána mlčenlivostí.

¹¹ Dnes NIK – Národní institut pro kulturu.

¹² Podrobněji viz Drtina, M: Loutkářská konzervatoř: Deset let hledání nových cest, Loutkář 2/2025, s. 62–65.

¹³ Podrobněji viz Dolenská, K.: Česká batolária a jejich průkopníci, Loutkář 3/2024, s. 45–49.

¹⁴ Malíková, Nina: Současné české loutkové divadlo jako ohrožený druh? Loutkář 1/2017, s. 77–82.