Co pro Vás znamená zápis slovenského a českého loutkového divadla na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO?

Katarína Aulitisová, umělecká šéfka Bratislavského bábkového divadla

Zápis znamená, že bábkarstvo bolo uznané ako jedinečná súčasť kultúrnej identity Česka a Slovenska. Je potvrdením, že bábkové divadlo je živé umenie s bohatou históriou a hlbokým kultúrnym významom. Zvlášť cenné je to, že sú spolu zapísané dva štáty, ktoré prešli kus cesty spoločne. Je to signál, že stále máme k sebe blízko, že máme spoločné korene, spoločnú minulosť – a čo sa bábkarstva týka, veríme, že aj spoločnú budúcnosť.

Jan Bažant, vedoucí kabinetu scénografie KALD DAMU

Zápis vnímám jako významný symbolický akt, který podtrhuje význam loutkového divadla pro naši kulturu a potvrzuje mé pozorování, že české loutky mají skutečně ve světě věhlas. Byl bych moc rád, kdyby se kredit připsaný československému loutkářství zápisem v UNESCO vedle investic do jistě důležité péče o historické artefakty projevil také ve výrazné podpoře živého umění, především mladé generace tvůrců. Právě skrze současnou tvorbu, s vědomím slavné tradice, můžeme objevovat nové a netušené podoby tohoto krásného a magického umění. Jsem přesvědčený, že právě v této době nástupu umělé inteligence a technokratické výkonnosti, je nesmírně cenné a společensky potřebné akcentovat právě práci s aurou artefaktu, v přítomnosti a podmíněnou setkáním.

Marek Bečka, pedagog DAMU a člen souboru Buchty a loutky

Oponoval jsem nedávno doktorskou práci o nehmotném dědictví a našem loutkovém divadle, jsem tedy čerstvě nabitý informacemi. Přesto, anebo právě proto, jsem v rozpacích. Neznamená pro mě ten zápis nic? Je mi to jedno? Trochu to tak je. Jsem hrdý na české a slovenské loutkářství, jehož se cítím být členem? Trochu ano. Mám tisíc jiných starostí? Docela jistě. Jenže život se skládá z drobných starostí a potěšení, u činorodých lidí pak z drobné, každodenní čapkovské práce. A loutkáři jsou lidé činorodí. Jestli o nás ve světě vědí, pak možná to naše pinožení a snaha něco pro svět znamená. A to je dobře.

Kateřina Bohadlová, ředitelka festivalu THEATRUM KUKS a souboru Geisslers Hofcomoedianten

Je to pocta naší tradici. Pojmenování a oficiální zařazení do světového kulturního dědictví dodává loutkářství významné postavení mezi ostatními formami umění.

Dora Bouzková, zakladatelka a principálka spolku Loutky bez hranic

Jsme překvapeni, že si připomínáme již desáté výročí zápisu. Náš soubor Loutky bez hranic se svým názvem hrdě k české loutkářské tradici hlásí, a proto jsme na zápis patřičně pyšní. S radostí dál předáváme toto nehmotné kulturní dědictví, aby zůstávalo i nadále živé. Podle toho, jak sledujeme mladou divadelní generaci, která propadla kouzlu loutkového divadla a dál ho šíří, aktualizuje a posouvá, soudíme, že tradice českého loutkářství je rozhodně emancipovaná. Takže přejme si: Jen tak dál!

Jan Čtvrtník, herec, hudebník, tanečník a ředitel festivalu Menteatrál

Především je to celosvětové uznání oboru, který je zakořeněn v naší kulturní oblasti, a vyzývá nás k tomu, abychom hledali nové cesty pro život loutkového divadla i do budoucna. Například právě ve specifickém divadle.

Gejza Dezorz, principál Dezorzova lútkového divadla

​​Veľký historický mezník a významný krok v histórii slovenského a českého bábkového divadla.

Pavla Dombrovská, umělecká šéfka Divadla Líšeň

Zapsání českého a slovenského loutkářství do UNESCO je pro nás potvrzením, že se zabýváme něčím opravdu jedinečným, unikátním a smysluplným! A to nás povzbuzuje a těší. Staletími precizované rozmanité loutkářské formy i samotný způsob života loutkářů nám přináší inspiraci. Zapsání do UNESCO ovšem také znamená, že jsme zavázáni o společné bohatství pečovat a rozvíjet jej. Loutkářská tvorba je totiž jako živý organismus, který – vyživovaný právě tradicí – vytváří naprosto jedinečné současné tvary. V tomhle ohledu spatřuji mnoho možností, které teprve čekají na realizaci. Mám radost ze všech sbírek mapujících historii loutkářů, o něž i díky zapsání do UNESCO jeví zájem široká veřejnost. Ovšem neméně důležité je pečovat i o umění současné, právě vznikající nebo vzniklé v posledních desetiletích. Mnohdy se jedná o fascinující navázání na tradici v podobách, které jsou stejně tak cenné jako samotné dědictví. Pro mě osobně za všechny jeden příklad – chybí stálý výstavní prostor pro sbírku loutek Františka Vítka a Věry Říčařové. Jejich geniální tvorba znamená unikátní propojení tradice s moderním loutkářstvím a představuje hodnotu světového významu.

Stanislav Doubrava, bývalý ředitel Naivního divadla Liberec

Samotný akt zápisu představoval významné uznání, na kterém se shodli zástupci z celého světa. Přestože je obor loutkového divadla obou zemí dlouhodobě vnímán v mezinárodním kontextu více než pozitivně, je v Čechách i na Slovensku čas od času třeba potvrzovat tuto platnost silnějším impulsem. Díky zápisu získalo loutkové divadlo bezesporu výraznější společenskou prestiž a je obecně vnímáno jako důležitá součást české kultury. To se viditelně projevuje na rozvoji oboru, který je v posledních deseti letech mimořádně živý. Byly vydány publikace a studie o historii a současnosti oboru loutkového divadla, loutky jsou často využívány i v divadlech, která se loutkářstvím dominantně nezabývají. Stejně tak se loutkové divadlo objevuje v programu řady činoherních i hudebních festivalů. To vše pomáhá nejen tradici udržovat, ale i inovovat. Lze jednoduše konstatovat, že současné loutkové divadlo je v dobré kondici a zápis k tomu výrazným způsobem přispěl.

Michal Drtina, programový ředitel festivalu Loutkářská Chrudim

Zápis znamenal pro festival Loutkářská Chrudim a celou českou loutkářskou tradici něco velmi významného. Loutkářská Chrudim je nejstarším festivalem amatérského loutkového divadla na světě, který existuje od roku 1951. Samotný zápis je mezinárodním oceněním a uznáním, že tato tradice není jen místní záležitostí, ale má svoji hodnotu pro celé lidstvo. Zápis tak umožňuje uchovávat více než stoletou loutkářskou tradici v České republice a rozvíjet aktivity s ní související, včetně rozvoje cestovního ruchu. Státy, které nominují tradici do seznamu, se zavazují k jejímu zhodnocování a podpoře jejího předávání z generace na generaci. Prakticky to znamenalo, že se loutkářství dostalo větší podpory a pozornosti. Festival se od zápisu slovenského a českého loutkářství do UNESCO stal důležitějším místem zachování této kultury, kde se prolínají všechny generace loutkářů. Tato ojedinělá tradice má tak lepší šanci na přežití v moderní době. Je tedy garancí, že toto krásné české umění nebude ani v budoucnu zapomenuto, ale ani zakonzervováno v historické podobě.

Markéta Formanová, vedoucí Muzea loutek v Plzni

Zápis pro nás v Muzeu loutek v Plzni představuje mimořádné ocenění a potvrzení hlubokého kulturního významu tohoto uměleckého fenoménu. Je to uznání tradice, která po staletí utvářela nejen divadelní, ale i společenský život v našich zemích – od lidových kočovných loutkářů až po současné profesionální scény. Tento zápis vnímáme také jako závazek uchovávat, dokumentovat a dále rozvíjet loutkářské dědictví v celé jeho rozmanitosti.

Veronika Gabčíková, umělecká šéfka Bábkového divadla Žilina

Zápis je pre Bábkové divadlo Žilina potvrdením jeho zásadnej umeleckej činnosti za celých 75 rokov existencie. Bábka a jej metaforický význam v tvorbe pre detského, mladého i dospelého diváka je základom dramaturgického a umeleckého manifestu divadla. Bábka a predmet vo všetkých jej, jeho podobách je základným a prirodzeným nástrojom umeleckého vyjadrenia Bábkového divadla Žilina.

Tomáš Hájek, principál Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé

Nevzpomínám si, že by někdo ohlašoval své představení tím, že se chystá událost, která je součástí kulturního dědictví lidstva… Toho se každý včas zalekne. Snad toho využívají ti, kteří žádají o dotace na přehlídky, sympozia, studie… Pokud jim to pomůže, hurá! Problém každodenního uplatnění značky UNESCO na loutkářství v terénu je dán asi tím ohromným množstvím nositelů této tradice. Srovnávám třeba s naší ponikelskou perlařinou (výrobou skleněných vánočních ozdob), která se provozuje a ukazuje na jediném místě na světě – takže ji lze na mapách i propagačních materiálech jasně označit tím magnetizujícím logem UNESCO. Co na ten zápis loutkářství říká Kašpárek, to nevím. Ale Kalupinka, jak ji znám, je štěstím bez sebe. A to je přece skvělá zpráva!

Svatava Hejralová, DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou

Zvýšení prestiže a uznání práce celých generací loutkářů k potěšení, radosti a vzdělávání nejen dětí, ale dnes už i dospělých.

Jiří Hes, dramaturg a produkční Klubu Letka, Praha

Zápis českého a slovenského loutkářství na seznam dědictví UNESCO mi přináší jistou satisfakci v tom, že je českým loutkám věnována pozornost nad rámec té divácké. Pro mě osobně tento zápis akcentuje potřebu hledat ten správný jazyk, jak hovořit o současné loutkové a objektové tvorbě pro děti i dospělé a tím ji od té tradiční dostatečně odlišit už na papíře.

Ida Hledíková, divadelní kritička, teatroložka a pedagožka katedry bábkarskej tvorby VŠMÚ

Zápis na zoznam svetového nehmotného kultúrneho dedičstva UNESCO sa na Slovensku udial úsilím niekoľkých jednotlivcov. Samotná udalosť je v kontexte svetového kultúrneho dedičstva predovšetkým uznaním tradície. Ako historička, ktorá robila výskum v archívoch viem, že bábkové divadlo hrané Slovákmi sa začalo hrať až koncom 19. storočia a nebolo rozšírené v takej miere ako napríklad v Čechách a na Morave. Skutočný rozvoj bábkového divadla prišiel na Slovensko až v 20. storočí, hoci je dokázaná prítomnosť rakúskych, švédskych (Pratte), českých a moravských bábkarov už v predchádzajúcich storočiach. Ako dnes vieme, bábkové divadlo mení svoju podobu a ústi do eliminácie bábok na javiskách profesionálnych bábkových divadiel. Rovnako je na Slovensku kritická situácia s ochotníckym bábkarstvom, ktoré už temer neexistuje a tak prichádzame o bázu generácií ďalších bábkarov.

Zápis slovenského a českého (hoci z hľadiska vývoja histórie by malo byť poradie opačné) bábkového divadla je rozhodne činom hodným povšimnutia, no úprimne si myslím, že na praktický vývoj súčasného slovenského bábkového divadla za tých desať rokov, odkedy sa zápis udial, nemá veľký vplyv. V každom prípade treba dúfať, že aktivity, ktoré sa budú konať k výročiu, prebudia väčší záujem slovenskej kultúrnej verejnosti o živé bábkové divadlo a dostane sa mu všeobecnej podpory nielen od divadiel, ale aj masmédií.

Jakub Hojka, umělecký vedoucí Ilegumovy divadelní společnosti

Zápis do UNESCO je pro mě závazek a pocta. Nejvíc to cítím během svého potkávání se s amatérskými soubory. Když se člověk potkává s kolegy třeba v pražských stoletých divadlech Jiskra nebo Říše loutek, cítí historii doslova na dosah. Cítí to v obrovském fundusu loutek v podzemí Jiskry, ve štosech starých textů naskládaných v archivu Říše loutek, ale hlavně během setkávání s kolegy, z nichž mnozí by si sami zasloužili zápis do nějakého seznamu, neboť loutkovému divadlu slouží dlouze a oddaně – s úctou v tradici jak v tom nejlepším, tak i v tom nejhorším slova smyslu (ale my loutkáři milujeme šmíru, takže pro nás je to vlastně všechno v nejlepším slova smyslu). Cítíme společně touhu pokračovat v tom, co započali naši předci, v případě některých dlouholetých loutkářských rodů myšleno dokonce v tom nejdoslovnějším významu. Objevujeme dávno zapomenuté, zjišťujeme, že všechny inovace, se kterými přicházíme, už byly vlastně dávno objeveny před mnoha generacemi. Cítím také to, že jsme všichni jen malým dílkem ve skládačce neustále se oživujícího a napříč generacemi inspirujícího hraní s loutkami, které nám učarovávají stejně dnes jako našim předchůdcům před stovkami let. A učarovávat budou snad i těm, co přijdou dlouho po nás.

Jaroslava Holasová, pedagožka Základní umělecké školy F. A. Šporka, Jaroměř

I po deseti letech je to prostě skvělá věc, že se to podařilo. Byla jsem se svými studenty u toho, když se začínalo zápisem Východočeského loutkářství na národní seznam nehmotného kulturního dědictví, a dodnes o tom vyprávím. Určitě takový prestižní zápis na seznam UNESCO pomohl k tomu, že se loutkové divadlo už nebere jako „jen pro malé děti“. V poslední době u nás vzniklo tolik výborných loutkových inscenací pro dospělé a náctileté, že se lehce uvěří, že je to trochu i touto motivací.

Michaela Homolová, herečka, režisérka a umělecká šéfka Naivního divadla Liberec

Zápis je pro Naivní divadlo Liberec zásadním potvrzením kulturní a historické hodnoty umělecké formy, kterou dlouhodobě rozvíjíme. Znamená pro nás:

1. Potvrzení historické a umělecké hodnoty: je to mezinárodní uznání unikátnosti a kontinuity loutkářské tradice, kterou NDL, jako jeden z klíčových profesionálních souborů, pomáhá udržovat a inovovat od roku 1949.

2. Závazek k ochraně a propagaci: zápis vnímáme jako závazek aktivně se podílet na ochraně, předávání a popularizaci tohoto dědictví, a to jak v domácím, tak mezinárodním měřítku.

3. Posílení mezinárodní prestiže: status UNESCO nám otevírá nové možnosti pro mezinárodní spolupráci a prezentaci našeho specifického uměleckého přístupu, ať už vystoupeními v zahraničí, tak zejména skrze festival Mateřinka, který je věnován loutkářství pro nejmenší.

4. Legitimizaci projektu: pro projekt Rok loutkového divadla je zápis klíčovým legitimizujícím prvkem, který zdůrazňuje, že se jedná o akci s vysokou kulturní prioritou a celospolečenským významem. Pomáhá nám oslovovat širší veřejnost i partnery s vědomím, že propagujeme chráněné kulturní dědictví.

Jakub Hora, ředitel Divadla Alfa

Zápis na seznam je potvrzením celosvětového významu českého a slovenského loutkového divadla pro historii, přítomnost a budoucnost oboru.

Pavel Hubička, ředitel Divadla Radost

Zápis našemu divadlu otevřel možnosti mezinárodních kontaktů a zájmu o prezentaci našich inscenací a výstav loutek z archivu divadla. Konkrétně v podobě měsíčního turné v USA, nebo interaktivních výstav ve Francii.

Simona Chalupová, ředitelka Muzea loutkářských kultur v Chrudimi

Na vlně euforie před téměř deseti lety padlo o významu zápisu mnoho vznosných vět. S odstupem času se ukazuje, že zápis především pomohl jasněji směrem k veřejnosti sdělit, že loutkové divadlo má v naší kultuře své docela důležité místo a že není, jak by se podle zápisu mohlo zdát, ohroženou raritou, ale moderní stále se rozvíjející svébytnou divadelní formou, která je nejen tvůrci, ale i diváky milována. Připadá mi vhodné připomenout, že se tímto zápisem k péči o loutkářství oficiálně zavázal i náš stát. Doufám, že nenastane doba, kdy se zápisem ve prospěch podpory loutkářů a jejich umění bude muset hlasitě argumentovat.

Františka Jesenská, ředitelka festivalu VyšeHrátky

Pro nás je zápis potvrzením živé tradice, která spojuje generace i národy. Je to uznání řemeslné i umělecké hodnoty loutkového divadla a inspirace k tomu, abychom tuto tradici dál rozvíjeli a předávali dětem i dospělým v současné, hravé podobě.

Pavel Jirásek, režisér a pedagog JAMU

Nejsem insider, proto nedokáži posoudit, nakolik se ochrana českého loutkářství UNESCO projevila v možnostech financování, mediální pozornosti nebo zájmu běžných lidí, z evropské perspektivy se pravděpodobně během těch deseti let nic převratného neudálo, koneckonců svůj neproduktivnější čas mělo české loutkářství bezesporu během minulého, dvacátého století. Pro mě je daleko nejpřekvapivější, jak se u nás během těch deseti let proměnilo chápání a interpretace smyslu a tradice loutkářství. Na rozdíl od běžně chráněných kulturních fenoménů UNESCO v cizině, kdy jde nejčastěji o nějakou ustálenou formu uměleckého projevu, o kterou pečují například v Asii kontroloři a revizoři, aby zůstala zachována ve zcela čisté původní a neměnné podobě, české loutkářství bylo definováno jako jakési „plovoucí“ živé dědictví. Kdyby bylo chráněno české tradiční kočovné loutkářství ve smyslu pojmu, který byl uznávaný a ustálený až do roku 2015, tak, jak to byl koneckonců původní záměr slovenské strany, bylo by to jednoznačné. Jenže tradiční české loutkářství v tomto významu bylo zničeno a rozmetáno během padesátých let. Dnes je tedy chráněná flow a proměnná příchylnost či schopnost národa vyjadřovat se skrze loutku. Pravděpodobně především proto vznikly publikace, které se pokoušejí interpretovat, čím vším mohlo a může být ono Živé dědictví loutkářství. V souboru studií České loutkářství – Tradice a kontinuita se nakonec zcela opouští termín tradice zakotvený v kočovném loutkářství 19. a 20. století ve prospěch tradice, která se stále mění a zahrnuje kdeco. Přenos tradičního kočovného loutkářství skrze několik generací nikdy ani tento druh loutkářství neuzavřel v neměnnosti, ale tradice znamená jistou soudržnost a soustřednost. A považovat za ni cokoliv v rámci reinterpretací z důvodů živého dědictví, včetně nejrůznějších cizorodých jevů, včetně politicky motivovaných javajek, není šťastným řešením…

Barbora Kalinová, vedoucí marketingu a produkce Divadla DRAK

Stvrzení jedinečnosti a významu loutkářské tradice v těchto zemích v celé její šíři. Zároveň je ale třeba mít na paměti, že na rozdíl od např. modrotisku nebo jízdy králů není loutkové divadlo nějaký folklorní relikt hodný ochrany, ale živý umělecký druh, který má reagovat na aktuální společenský i umělecký vývoj, nebo ho dokonce předjímat, a který se musí neustále vyvíjet.

Denisa Kirschnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka

Zápis československého loutkářství na seznam nehmotného dědictví lidstva UNESCO vnímám především jako mezinárodní uznání této jedinečné tradice. V této souvislosti se dalo očekávat, že toto ocenění bude lákat širší spektrum partnerů z oblasti kultury, vzdělávání ale i podnikání a že tento fenomén bude také možné více popularizovat. V našem případě je tradiční hra s marionetou „zdvojena“ o stoletou tradici dvou vyzrálých dramatických typů – Spejbla s Hurvínkem. Mohu s radostí konstatovat, že se setkáváme se stále rostoucím zájmem diváků. Tento zájem však budujeme krok za krokem vlastní prací, nasazením, a především vírou v toto umění. Samotný zápis je důstojným uznáním snahy všech předchozích generací. Snahy, která zůstala životaschopná a živá jen díky lidem, kteří jí stále věřili.

Lukáš Kopas, umělecký šéf Bábkového divadla Košického kraja

Zápis pre nás nie je len poctou, ale najmä záväzkom. Potvrdzuje kontinuitu jedinečnej stredoeurópskej tradície – od jarmočných foriem cez poetiku marionet a maňušiek až po dnešné hybridné postupy, ktoré prepájajú remeslo, herectvo a animáciu objektov. Zároveň posilňuje legitimitu našej práce v troch rovinách: tvorivej (odvážne, no identitou ukotvené inscenovanie), remeselnej (ochrana dielní, techník a know-how bábkarskej výroby) a vzdelávacej (prenos zručností medzi generáciami, pedagogické programy, výskum a dokumentácia). UNESCO pre nás neznamená muzealizáciu, ale mandát udržiavať tradíciu ako živý organizmus – chrániť jadro a pritom rozširovať jazyk bábkového divadla o nové médiá, hudobné a vizuálne stratégie. Prakticky to znamená prehlbovanie česko-slovenskej spolupráce, rozvoj koprodukčných sietí, systematickú prácu s publikom v regiónoch a vytváranie dostupných archívov a digitálnych repozitárov.

David Košťák, dramaturg a umělecký šéf jihočeského Malého divadla

Zápis vnímáme jako potvrzení, že jde o tradici přesahující hranice dětského divadla. Zároveň je to důležitý impuls tuto tradici uchovávat, citlivě na ni navazovat a hledat nové způsoby, jak s loutkou pracovat, aby zůstala živým médiem, které dokáže oslovovat i současné publikum.

Monika Kováčová, ředitelka Bábkového divadla na Rázcestí

Silné spojenie Česka a Slovenska, vyjadrenie kultúrnej blízkosti. Zvýraznenie významu fenoménu československého bábkarstva a zároveň jeho zaradenie do medzinárodného kontextu poskytujú priestor na iniciovanie spoločných aktivít, podporu cestovného ruchu, a sú aj dobrým štartérom vzájomného spoznávania sa či prehlbovania spojení.

Andrea Králová, kostýmní výtvarnice, scénografka, pedagožka DAMU a výtvarná umělkyně

Zápis vnímám jako významný počin, protože si někdo všiml obecně tohoto fenoménu, což mi přijde velmi důležité, protože loutkářství stálo na okraji zájmu, na periferii, často bylo vnímáno jen jako zábava pro děti. Přitom je loutkové divadlo přínosné už jen svou výtvarností a tím, že není tolik závislé na slově. Jeho ocenění je tedy i historickým milníkem, jenž může loutkové divadlo ovlivnit především na manažerské a organizační úrovni. Představuje příležitost pro pořádání výstav i zaštítění dalších akcí v mezinárodním měřítku. Co se týče vlivu na obor, nemyslím si, že by zápis ovlivnil či odstartoval vznik nových projektů. Na DAMU pozoruji nezávisle na něm velký zájem o loutkovou tvorbu, stále ze školy vycházejí další loutkářské soubory a vznikají nové inscenace.

Martin Kusenda, ředitel Starého divadlo Karola Spišáka v Nitre

Zápis vnímame ako mimoriadne významné ocenenie tradície, tvorivosti a kontinuity nášho umeleckého odboru. Je to potvrdenie, že bábkarstvo má nielen hlboké historické korene, ale aj živý súčasný potenciál. Pre naše divadlo je tento zápis motiváciou ďalej rozvíjať remeslo, podporovať nové generácie tvorcov a prezentovať bábkové divadlo ako modernú, otvorenú a medzinárodne rešpektovanú formu umenia.

Nina Malíková, dramaturgyně, redaktorka, pedagožka a lektorka se zaměřením na loutkové divadlo

Měla jsem tu čest a příležitost podílet se na přípravách zápisu a byla jsem překvapená i pyšná, že to vyšlo. Myslím, že zápis znamenal nejen zvýšený zájem o české loutkové divadlo jako takové, ale především zvýšení sebevědomí českých i slovenských loutkářů. Myslím, že zvýšení sebevědomí obecně, a nejen v souvislosti s přínosem pro světovou kulturu, potřebujeme. Máme být na co hrdí, i když právě fenomén českého loutkového divadla vnímáme jako něco samozřejmého. Mám z toho stále radost a těší mě, že zápisem to nejen pro loutkáře neskončilo.

Jakub Matějka, producent spolku Loutky v nemocnici

Zápis vnímáme jako silné uznání jedinečnosti, hloubky a tradice tohoto uměleckého oboru. Pro nás má však tento zápis ještě hlubší význam – potvrzuje, že loutka není jen historickým artefaktem či nostalgickou vzpomínkou, ale živým a aktuálním médiem, které dokáže oslovit i současného diváka, a to i v těch nejtěžších životních situacích. Věříme, že toto ocenění pomůže zvýšit povědomí o hodnotě loutkového divadla jako nástroje sdílení a lidského kontaktu – tak jak ho zažíváme každý den na nemocničních odděleních.

Sára Motyčková, členka Úplněnahého divadla

Co znamená zápis slovenského a českého loutkářství na seznam UNESCO pro generaci Z? Dneska nic moc. Za pár let mnoho. Zápis proběhl v roce 2016. Nevíme, jaký byl stav našeho loutkářství před tímto rokem. Nevíme, zda touto událostí nastala nějaká změna. My jsme žádnou nepocítili. S loutkami jsme hráli a s loutkami dál hrajeme. Ale jak dlouho hrát ještě budeme? Za pár let možná budeme řešit zásadnější otázky. Kdo je to Čech? Co je to Česko? A potom možná hrát už vůbec nebudeme, anebo naopak budeme hrát s loutkami o to víc. Protože to bude české, protože to bude naše. A jen ať to všichni ví, jen ať to má na svém seznamu i UNESCO!

Vít Neznal, dramaturg Jatek78

Zápis potvrzuje mezinárodní význam české a slovenské loutkářské tradice i její současné praxe.

Vladimír Novák, režisér, dramaturg a pedagog DAMU

Zápis je z mého pohledu velice významným uznáním kulturní hodnoty slovenského a českého loutkářství, které tvoří a podporuje nejen národní a kulturní identitu, ale formuje i podobu současné loutkářské scény. Zápis je i dokladem živé kulturní tradice, kterou je třeba v dnešní moderní přetechnizované době rozvíjet a podporovat. Hledat cesty, jak se inspirovat, ovlivňovat, jak sdílet zkušenosti a dovednosti mezi profesionály, odbornou i laickou veřejností.

Blanka Petráková, kurátorka Muzea luhačovického Zálesí

Zápis hodnotím jednak ze strany své profese, o tradiční loutkové divadlo se z pozice etnografky a kurátorky dlouhodobě zajímám a prezentuji je v autorských programech, např. na MFF Strážnice apod. Má pro mne ale i význam osobní, jelikož specifickou formou tradičního loutkového divadla se zabývá můj manžel František Petrák, kterého řadu let doprovázím na festivalech loutkového divadla, seznamuji se s komunitou evropských aktérů tradičního loutkového divadla a zejména navazujeme blízké vztahy se slovenskými kolegy, kteří se loutkám věnují.

Jakub Philipp, ředitel Damúzy

Zápis českého a slovenského loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO vnímám jako logické vyústění usilovné a vytrvalé práce celé (a v jednom odstavci nevyjmenovatelné) řady loutkářů a loutkářek, ale i režisérek a režisérů, a také těch, kteří všem loutkám naší historie vdechli podobu, nebo o nich mluvili a psali. Jako vrstevník mladší části loutkářské generace ale také vidím veliký závazek. K tomuto dědictví bychom měli přistupovat s hrdostí a pečovat o něj. Stejně tak bychom ale měli hledat cesty, jak jej rozvíjet, objevovat nové tvary a přístupy k tvorbě. Hravost a vynalézavost byla a je loutkářství vlastní, a na to bychom neměli zapomínat. A když se rozhlížím kolem sebe, myslím, že se nám to docela daří.

Karolina Plicková, kurátorka, festivalová dramaturgyně a pedagožka DAMU

Velkou příležitost k radosti i podvratnosti.

Tomáš Procházka, pedagog DAMU a člen souboru Handa Gote

Zápis českého loutkového divadla na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO mě samozřejmě potěšil, s odstupem ho však vnímám spíše jako závazek a neustálou připomínku, že máme loutkové divadlo dělat pořádně, jako bychom ho dělali pro celý svět a nejen pro pár dětí někde ve školce, kterým to „takhle stačí”. Že nemáme dělat ústupky, ani dramaturgické, ani estetické, a že máme s loutkovým uměním mířit vysoko a mít vysoké nároky sami na sebe i na své publikum.

Alena Punčochářová, ředitelka Divadla loutek Ostrava

Zápis pro nás má nejen obrovský symbolický význam, ale i hluboké osobní poselství. Toto ocenění vnímáme jako uznání naší dlouholeté práce, kterou se věnujeme nejen dětem, ale i celkové kultuře a tradici. Loutkové divadlo totiž není jen zábava – je to cesta, jak komunikovat s mladými diváky, jak je formovat, vychovávat a zapisovat se do jejich duší. Je to způsob, jak skrze kouzlo loutek předávat nejen příběhy, ale i hodnoty, které jsou pro nás důležité – přátelství, odvahu, poctivost a hledání pravdy.

Tento zápis není jen oceněním minulosti, ale i výzvou pro budoucnost, která nám dává možnost dál rozvíjet a šířit naši tradici i mimo hranice našich zemí. Tato symbolická hodnota nám připomíná, jak důležitá je ochrana a zachování našich kulturních kořenů, které se v loutkovém divadle ukrývají. Také nám otevírá nové možnosti, jak více spolupracovat s mezinárodními kolegy, jak propojit naše loutkové tradice s těmi z jiných koutů světa a jak využít moderní technologie pro to, abychom tuto tradici přenesli i do nových generací.

Tento zápis je zároveň i povzbuzením pro všechny, kdo se loutkovému divadlu věnují, aby pokračovali v rozvíjení a uchovávání této jedinečné formy umění. Nabízí nám i možnost širšího povědomí a ocenění loutkového divadla na mezinárodním poli. Může také pomoci v získávání podpor pro projekty zaměřené na vzdělávání v oblasti loutkové tvorby a při propagaci našeho kulturního dědictví mezi mladými tvůrci, studenty a veřejností.

Loutkové divadlo má pro nás význam, který přesahuje hranice divadelní scény. Je to most mezi minulostí a budoucností, mezi generacemi, mezi kulturami. A to je právě to, co činí jeho zápis na seznam UNESCO tak výjimečným.

Ludvík „Říha“ Řeřicha, zakládající člen Divadla Na holou

Pro zasvěcenou odbornou část veřejnosti je tento fenomén pravděpodobně brán jako věc „stavovské cti“ a žádný větší význam asi nemá. Pravdou je, že člověk občas zaregistruje v médiích zprávu o světě loutkového divadla, a ve veřejnoprávní televizi se dokonce tu a tam objeví záznam „loutkárny“. Snad tyto počiny přivedou diváky do divadelních sálů, kde mohou zažít opravdovou divadelní atmosféru. Pro širokou veřejnost není tento termín vůbec v povědomí. Z vlastní zkušenosti v regionu víme, že přesvědčit dospělého diváka k návštěvě loutkového divadelního představení, které není primárně určeno pro děti, je složité. Většinou se to podaří na základě osobní známosti. Pak jsou účastníci představení příjemně překvapeni, že divadlo s loutkami může vybočovat z jejich zažitých představ, a chodí na naše představení pravidelně.

Pavel Skála, Divadlo rozmanitostí

Zápis pro mě znamená především pokračování a zviditelnění tradice, kterou po generace budovali naši předkové. Je to uznání bohaté kulturní historie, tvůrčí hravosti a jedinečného způsobu, jakým se prostřednictvím loutek vyprávějí příběhy o světě, lidech a hodnotách. Tento zápis zároveň posiluje vědomí sounáležitosti a inspiruje k tomu, abychom tuto tradici dál rozvíjeli v současném kontextu.

Milan Smolík, principál Loutkového divadla Srdíčko, Jičín

Zápis bych za náš soubor viděl ve dvou rovinách. V první rovině, a to té širší, žádný vliv nepociťujeme. Na návštěvnost to nemělo a nemá žádný vliv, počty návštěvníků máme stále zhruba stejné. Počty zájezdových představení rovněž nijak nenarostly (kapacitně by to již téměř nebylo ani možné), zájemci o naše představení jsou ze stálých míst, případně z míst, kde jsou nějaké osobní kontakty buď naše nebo některého z našich stálých partnerů – obcí, divadel apod. Druhá rovina je sice menší, ale pro nás interně celkem důležitá. Jedná se o to, že zřizovatel příspěvkové organizace Kulturních zařízení města Jičína, pod kterými působíme, si tuto skutečnost uvědomuje a máme pro naši činnost silnou morální podporu. Patříme mezi nejdéle působící kulturní spolky a skupiny v Jičíně, což samo o sobě nese dlouhou tradici, a i mnozí současní představitelé města bývali v minulosti našimi členy. Je spíše náhodou, když někdo z Jičína nebo jeho okolí náš soubor nezná. Je trochu škoda, že nemáme možnost se zaštítit, byť jen logem UNESCO, ale na naši činnost by to s největší pravděpodobností žádný vliv nemělo. Stále se jedná o dobrovolnou a zcela neziskovou činnost členů našeho souboru. Přínosné by bylo, kdyby nám tato skutečnost přivedla do souboru nové mladé tváře, které by postupně převzaly tuto činnost a pokračovaly v dalších a dalších letech.

Lenka Šaldová, kurátorka fondu loutek a loutkářských dekorací Národního muzea

Zápis potvrzuje, jak je dobře, že se o tohle dědictví v muzeích staráme (a v divadlech jej rozvíjíme). V tomto smyslu je to motivace pro nás a vzkaz pro ty, kteří by snad pochybovali, že je třeba o něj dále pečovat. A třeba i povzbuzení pro politickou reprezentaci, aby v tom muzejní (a další) instituce v rámci svých možností podpořila.

Vratislav Šrámek, hudebník, skladatel a pedagog DAMU

Je to uznání kumštu, odvahy a nelehké, ale radostné práce generací lidí, kteří uměli a umí sdělovat velká témata lidského druhu s humorem a nadsázkou, při vší úctě k životu nejen člověka. Dnes je to uznání, především životodárná injekce pro lidi divadelní i nedivadelní u nás i na Slovensku. Lidem, kteří vybojovali toto uznání práce druhých, patří neskonalé: Děkujeme a vězte, jsme tu pořád.

Jakub Tomoszek, umělecký šéf scény Bajka Těšínského divadla

Máme radost, že mezi kulturní poklady lidstva patří také loutkové vypravěčství – sdílení příběhů, které existovalo ještě dříve, než vzniklo divadlo jako instituce. Vyprávění, jímž se předávala životní moudrost, a loutky, které ztělesňovaly archetypální poselství.
Díky tomuto odkazu se loutkové divadlo může vymanit z upozaděné a opomíjené pozice a být chápáno širokou veřejností jako plnohodnotné umění, jež dokáže pracovat mezigeneračně s prostředky, které jiná umělecká odvětví postrádají. Je blízké dětskému světu díky loutkám a metaforickému jazyku příběhů, loutka dokáže být zároveň prostředníkem mezi světem iluze a potřebami dětské duše.

Marie Veřmiřovská, principálka LD Sokola Přerov Přerovský Kašpárek

Zápis loutkářství pro mě představuje dovršení a potvrzení důležitosti této nevšední záliby naší vlasti. Loutkářství je často prvním seznámením našich nejmenších s divadelním uměním. Nabývá ale tolika dalších podob, rozmanitost loutkového divadla představuje nekonečnou, stále se rozvíjející řadu. Kolik známe typů loutek jako marionety, maňásky i javajky, panáky či papírové varianty a nejrůznější loutkové postavičky, od krásných loutek Trnkových, přes nejstarší loutky Kopeckých. Kolik máme divadel, divadélek a maňáskových i jiných scén, kde s postavou souzní živí herci, či experimentální černé divadlo. Kolik knih bylo o loutkářství vydáno a kolik her napsáno a převedeno na divadelní prkna. To vše, co u nás již dosud vzniklo, nelze už ani celé vyjmenovat. A za tím vším stojí obyčejní amatéři i celoživotní profesionálové, kteří se loutkářství mohli věnovat. Po generace se potom předává jeho tradice do dalších řad nadšenců, což si tento zápis právem zasloužilo. Vždyť i já sama hraju v amatérském divadle, které již letos oslavilo sto deset let své činnosti, a pořád nám diváků neubývá. Zmíněný zápis tak potvrdil dominantu loutkářství v naší zemi. Má nejen hluboký smysl, ale je také oceněním něčeho, co je pořád živé a co nepřebila ani média jako film a televize – naopak jeho význam možná ještě více umocnila. Ať žije i nadále toto krásné umění, které bylo oceněno zápisem do UNESCO. A já si nesmírně vážím toho, že jsme součástí této skvělé a světové společnosti.

Petra Zichová, vedoucí PR oddělení Muzea loutkářských kultur v Chrudimi

Zapsání představuje pro Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi významné mezinárodní uznání jeho dlouhodobé práce v péči o tento fenomén. Muzeum se tak stalo důležitým centrem uchovávání, výzkumu a propagace tradic loutkářství nejen v českém, ale i celosvětovém kontextu. Desáté výročí zápisu v roce 2026 je příležitostí k bilanci dosavadních úspěchů a k posílení spolupráce s loutkáři, sběrateli i veřejností. Zároveň otevírá prostor pro nové projekty, které pomohou uchovat živou tradici loutkářství pro budoucí generace.